Tajemství whisky Laphroaig spočívá v kombinaci několika faktorů. Mnozí její specifickou chuť přičítají ječmenu sušenému kouřem z místní rašeliny a svěžímu přímořskému klimatu na jihu ostrova Islay, kde palírna už více než dvě stovky let stojí. Svůj podíl na tom jistě má i měkká voda z říčky Kilbride, o niž palírna musela v minulosti bojovat, a destilační zařízení, které se konkurence pokoušela okopírovat. Přispěly k němu také osobnosti, jež se ve vedení palírny v běhu desetiletí vystřídaly. Byla mezi nimi dokonce i jedna sekretářka – a nevedla si vůbec špatně. Její nástupci měli tu čest uvítat v palírně prince Charlese, jenž je patrně nejznámějším vyznavačem téhle whisky s medicinálním charakterem, která má dnes stovky tisíc přátel po celém světě. Přitom to celé začalo vlastně tak trochu náhodou, u krav…
Na samém počátku nebyla whisky, ale ušlechtilý záměr dvou bratrů chovat dobytek. Svých tisíc akrů na jižním pobřeží ostrova Islay si Donald a Alexander Johnstonovi pronajali někdy kolem roku 1815. Půda, kterou získali, se nacházela na území známém jako Laphroaig. Etymologie názvu bývá odvozována ze spojení tří gaelských slov: lag (úžlabina), breid (široký) a vik (záliv), jež dost přesně vystihují krajinu v okolí palírny. Impulz vybudovat ji Donaldovi s Alexanderem poskytly přebytky ječmene, jímž krmili dobytek. Co s nimi? Angličan by je patrně nechal fermentovat a vyrobil pivo, pro Skota je ale volba jasná – začne destilovat whisky. A přesně to udělali i Johnstonovi. Jejich whisky se záhy stala vyhlášenou, což mnozí přičítali kvalitnímu zdroji vody, kterým je říčka Kilbride. Výroba a prodej destilátu začaly brzy vynášet víc než chov dobytka, a tak se zaměřili právě na něj. V roce 1836 Donald svého bratra vyplatil a pokračoval v podnikání sám. Alexander vzal svých 350 liber, které za podíl v palírně obdržel, a odstěhoval se do Austrálie, kde žil až do své smrti v roce 1881. Donaldova životní pouť byla bohužel podstatně kratší, skončila už v roce 1847. Říká se, že zemřel v práci – po pádu do kádě s budoucí whisky. Dědicem firmy se stal Donaldův jediný syn Dugald, tomu však bylo teprve jedenáct, a tak se vedení palírny na dalších deset let ujal jeho strýc John Johnston spolu s místním farmářem Peterem McIntyrem. Dugald stál v čele firmy dvacet let, vedl ji spolu s bratrancem Alexanderem Johnstonem až do své smrti na počátku roku 1877. V areálu palírny díky nim přibyly nové budovy a whisky Laphroaig si získávala stále více příznivců, zároveň si ale Dugald zadělal na problémy. Trápilo ho, že spousta whisky, kterou vyrobí, skončí v blendech, a chtěl ji víc dostat na trh v podobě single malt. Nepřímo tak odstartoval vleklý spor s glasgowskou společností Mackie and Co., jež se mícháním a prodejem whisky zabývala, byla hlavním odběratelem Laphroaig a zároveň i vlastníkem sousední palírny Lagavulin. Když v roce 1887 zemřel i Alexander, postavili se do čela firmy jeho sestry William Hunter a Katherine Johnston a synovec J. Johnston-Hunter. Jejich společným rozhodnutím byla ukončena spolupráce s Mackie and Co., za což si vysloužili první soudní spor. Tahanice pokračovaly i v novém století, a to nejen v soudních síních. V roce 1907 Peter Mackie přehradil říčku Kilbride, a odstavil tak Laphroaig od jediného zdroje vody. Soud ho přiměl uvést vše do pořádku, a tak přišel s dalším nápadem: přetáhl hlavního sládka Laphroaigu, s jehož pomocí vybudoval přesnou kopii destilačního zařízení a pustil se do výroby whisky. Věřil totiž, že se mu ji podaří přesně napodobit. Nepovedlo se…
Konec sporů, začátek nové éry / Novou generaci rodiny zakladatelů palírny v jejím vedení od roku 1921 reprezentoval syn William Hunterové Ian. Své role se zhostil bravurně, a to i přesto, že k tomu neměl úplně ideální podmínky. Spory s konkurencí společnost hodně vyčerpávaly, navíc musel řešit obnovení nájemní smlouvy na pozemky pod palírnou, o něž pochopitelně usilovala i Mackie and Co. Ramsayovi z Kildaltonu, jimž půda historicky patřila, se ale nakonec rozhodli všechny své pozemky na jihu Islay místo pronájmu odprodat a jako prvním je nabídli stávajícím pronajímatelům. Ian Hunter tak definitivně odstavil Mackieho z cesty, a to navzdory tomu, že se ho snažil přeplatit. Následovaly investice do výroby, v roce 1923 se kapacita palírny zdvojnásobila. Ian Hunter byl tak trochu puntičkář, a tak nechal vybudovat přesnou kopii původního destilačního zařízení. Dokončena byla rovněž sladovna, a to v rozsahu, jaký má dodnes. Více pozornosti bylo rovněž věnováno exportu. Prvním novým trhem se pro Laphroaig stala Skandinávie, následovaly Latinská Amerika, další země Evropy a Kanada. Hunter se dokonce dokázal dostat i do prohibicí postižených Spojených států. Traduje se, že se mu po několika dramech whisky podařilo přesvědčit celníky, že lehce štiplavá vůně jódu a mořských řas je známkou toho, že má Laphroaig léčivé vlastnosti, a jde tedy o lék, nikoliv pálenku. Říká se rovněž, že byl Ian Hunter, co se palírny týče, velmi opatrný až ochranitelský. Nepustil do její blízkosti novináře, fotografy ani další zvědavce a informace o jejím vybavení a postupech při výrobě whisky pečlivě střežil. Jelikož byl ale posledním v rodové linii, potřeboval někoho, kdo po něm firmu převezme a bude s respektem a zaujetím rozvíjet jeho odkaz. Svého následníka našel v Bessie Williamson, která k němu nastoupila jako sekretářka. Bessie absolvovala glasgowskou univerzitu, s ohledem na hospodářskou krizi v meziválečném období však měla problém sehnat si stálou práci, a tak přijímala krátkodobé úvazky jako sekretářka. Do palírny Laphroaig odjela v roce 1935 na doporučení svého strýce Willieho, jenž pro Iana Huntera pracoval jako účetní. Dorazila s jedním kufrem sbaleným jen na léto, během nějž měla v palírně vykonávat jednoduché kancelářské práce. Zůstala čtyřicet let.
Pod vedením sekretářky a jejích nástupců / Během druhé světové války palírna Laphroaig sloužila jako vojenský sklad. Jakmile válečná vřava definitivně utichla, přišel Ian Hunter s dalším nápadem, který firmu posunul o kus dál. Skotští palírníci se v té době potýkali s nedostatkem nových sudů po sherry, který většinou řešili opakovaným používáním těch, které již měli. Na chuti výsledného destilátu to samozřejmě bylo znát, a tak Hunter, jenž neměl rád kompromisy, hledal jiné řešení. Našel ho v sudech po bourbonu, které se v Laphroaigu začaly ve velkém používat od roku 1950, a palírna se tak řadí k průkopníkům v jejich využití. V té době byl již poslední z rodu zakladatelů whisky Laphroaig připoután na vozíček a své znalosti a vědomosti postupně předával Bessie Williamson. Zemřel v roce 1954 a palírnu své oddané sekretářce a přítelkyni odkázal. Bessie se jejího vedení ujala jako jedna z prvních žen v novodobé historii skotské whisky a postupně se vypracovala na jednu z jejích nejvýraznějších osobností. Laphroaig pod jejím vedením vzkvétal, rostla jeho obliba i prodeje. Získat si dokázala jak místní obyvatele, jelikož se velmi intenzivně zapojovala do života na ostrově, tak globální obchodní partnery. Byla pragmatička, záhy proto pochopila, že má-li firma dál růst, potřebuje podporu silného partnera s mezinárodní působností, který jí pomůže otevřít nové trhy. Vybrala si společnost Seager Evans & Co., jež do palírny majetkově vstoupila poprvé v roce 1962 a o pět let později se – již jako Long John International – stala jejím jediným vlastníkem. Bessie Williamson v jejím čele zůstala až do roku 1972, kdy odešla na odpočinek. John McDougal, který ji ve vedení palírny vystřídal, na ni vždy vzpomínal s velkou úctou. „Byla pro mě čest s Bessie Williamson pracovat, nikdy na tuto moudrou ženu nezapomenu,“ prohlásil. V 80. letech se řízení palírny postupně ujali Denis Nicol, Murdo Reed, Colin Ross a Iain Henderson, během jehož působení došlo hned k několika významným událostem. Jednou z nich byla změna majitele palírny, jímž se v roce 1990 stala Allied Spirits, dceřiná společnost Allied Lyons, která o čtyři roky později změnila název na Allied Domecq. Pod jejími křídly se z Laphroaig 10 y. o., vlajkové lodi palírny, stala nejrychleji rostoucí single malt na světě. Jejím nejznámějším patronem se stal princ Charles, který palírnu v roce 1994 navštívil a udělil jí Royal Warrant – od té doby je nedílnou součástí etikety jeho znak sestávající ze tří pštrosích per protknutých korunou. Ve stejném roce byl rovněž založen klub Friends of Laphroaig. Součástí členství je přidělení jedné čtvereční stopy půdy na ostrově Islay, za jejíž pronájem je možné rok co rok v palírně požadovat dram té nejlepší whisky.
Přátelská plnění a experimenty se sudy / Iaina Hendersona v čele palírny v roce 2003 vystřídal Robin Shields, jenž díky svému kreativnímu přístupu ke staření otevřel cestu k nejrůznějším experimentům, v nichž už třináct let pokračuje stávající ředitel palírny John Campbell. Úspěšně se rozjel také projekt Laphroaig Live, internetové vysílání zasvěcené whisky, jež mělo premiéru v roce 2007 v Londýně. Od té doby se rok co rok koná na jiném místě ve světě (od spřátelené palírny Maker’s Mark v Kentucky přes Stockholm a New York až po Sydney) a sledují ho desetitisíce příznivců whisky. K milníkům v historii Laphroaig patří rok 2005, kdy jejího majitele Allied Domecq získala nadnárodní společnost Pernod Ricard. Ta ho obratem prodala Laphroaig Fortune Brands, z níž se v roce 2011 stala společnost Beam, Inc., jež je dnes součástí skupiny Beam Suntory. Hodně se toho dělo a děje také kolem klubu Friends of Laphroaig, pro nějž po léta vznikají zajímavá limitovaná plnění. Od roku 2008 se na přání „přátel“ nazývají Càirdeas, což je gaelský výraz pro přátelství. Členové klubu měli mezi prvními v roce 2004 možnost ochutnat Laphroaig Quarter Cask, jež vyvolala takový ohlas, že byla o rok později uvedena na trh. Její specifikum spočívá ve zrání ve dvou typech sudů z amerického dubu – z běžných sudů po bourbonu putuje do menších sudů o objemu 125 l (tzv. quarter cask), dozrává tak ve větším kontaktu se dřevem. Výsledný destilát má typické kouřové aroma s tóny kokosu a banánu, komplexní chuť zpočátku překvapí jemnou nasládlostí přecházející v dlouhý sušší závěr s tóny kouře a koření. V rámci experimentů se sudy vznikly rovněž whisky Laphroaig Select a Laphroaig Triple Wood. Název první z nich odráží skutečnost, že zrála v pěti vybraných typech sudů, a to v sudech s amerického bílého dubu, v sudech po oloroso sherry a po sherry Pedro Ximénez, ve quarter casks a ve first fill sudech po bourbonu. Laphroaig Triple Wood začíná svou cestu časem v klasických sudech po bourbonu, následují quarter casks a na závěr ještě sudy po oloroso sherry. Ačkoliv zrání v různých typech sudů přidává Laphroaig další zajímavé tóny, v základu to stále zůstává ta stejná výrazně rašelinová whisky s medicinálními tóny, pro něž bývá vyhledávána i zatracována. Slogan You love it or you hate it, jenž ji kdysi doprovázel, tak nadále zůstává v platnosti.
