Ještě před pár lety se Radim Englicky, kterého zná nejen barová komunita mnohem spíš pod jménem Ricky English, pohyboval v gastronomii na té straně baru, která je vyhrazena výhradně těm, kdo hosty obsluhují. Pak se ale těsně před čtyřicítkou rozhodl pro změnu – v Singapuru, kde žije, vystudoval vysokou školu a chtěl si vybudovat novou kariéru v logistice či obchodu. Nakonec mu to vyšlo, i když úplně jinak, než si původně plánoval. Už čtyři roky je hrdým majitelem Ricky English customised hats company a jeho kšiltovky nosí známé barové osobnosti prakticky po celém světě. Podobných změn a zvratů je ostatně Rickyho život plný. Začalo to už před dvaceti lety vynuceným úprkem z České republiky…
Okolnosti tě před více než dvaceti lety přiměly narychlo opustit rodný Litvínov a Českou republiku jako takovou. Kam a proč jsi tehdy vyrazil?
Občas se v životě stane, že se dostaneš do problémů se špatnými lidmi, a něco takového se zkraje roku 2003 přihodilo mně. Všechno se tehdy seběhlo tak rychle, že než jsem si uvědomil, co se vlastně stalo, seděl jsem se svou tehdejší přítelkyní a kamarádem v letadle do Karibiku. Chtěli jsme tam původně zůstat jen tak dlouho, než si vyřídíme víza do USA. Brzy nám ale došlo, že i když jsme doma prodali všechno, co jsme měli, nemáme dost peněz na to, abychom tam dva měsíce, než víza dostaneme, vydrželi. Vrátili jsme se proto do Čech, ale už jen dva – kamarád zůstal. Asi hodinu po příletu jsem seděl v letadle znovu a tentokrát sám. Zamířil jsem na Nový Zéland, do Aucklandu, kam mě přítelkyně po měsíci následovala.
Tvé novozélandské dobrodružství netrvalo dlouho, byl to ale právě Nový Zéland, kde jsi vplul do vod gastronomie…
Na Zélandu jsem žil necelý rok. Zhruba po třech týdnech, když mi v kapse zbývaly poslední dva dolary, jsem si našel práci jako dishwasher. Od umívání talířů jsem se ale brzy přesunul na plac a nakonec i za bar. Tehdy jsem si uvědomil, že člověk se naučí cokoliv, když musí, a že když neexistuje jiná možnost, dá se velmi rychle zvládnout i cizí jazyk.
Nový Zéland jsi vyměnil za Austrálii. O čem všem byla tahle tvoje životní etapa?
Přestěhoval jsem se do Sydney, kde jsem žil svůj dream. Pláže, holky, bary… Makal jsem jako barman na Bondi Beach a právě tam jsem se tohle řemeslo pořádně naučil. Po devíti letech jsem si ale uvědomil, že se nikam neposouvám a potřebuju změnu. Sydney jsem proto vyměnil za Perth, který leží na druhém konci Austrálie. Šéfoval jsem tam dvěma kavárnám, což pro mě byla obrovská změna. Najednou jsem po devíti letech, kdy jsem chodil na noční šichty a nevěděl, co je volný víkend, pracoval pondělí až pátek od sedmi do tří. Bylo to úžasný. Začal jsem hrát hokej, našel jsem si holku a život byl super. Po třech letech jsem se oženil a rozhodl se, že pojedu na chvíli domů. Mimo jiné proto, abych svou ženu představil rodině.
Počkej, domů? Měla jsem za to, že z Austrálie jste zamířili rovnou do Singapuru. To jste to teda vzali trochu oklikou…
Nebylo to na dlouho. Navíc moje žena musela v Austrálii dokončit školu, chyběl jí ještě rok, tak jsme žili chvíli odděleně. Já trávil zimu ve Špindlu a léto na Rhodosu, kde jsem míchal drinky v hotelovém baru. Dalších pět měsíců jsem strávil v Berlíně. S manželkou jsme ale byli rozhodnutí, že si budeme hledat práci někde v Asii. Ona ji pak dostala v Singapuru, tak bylo rozhodnuto. Už tu žijeme skoro osm let.
Kde a co jsi v Singapuru dělal ty?
Nejdřív jsem pracoval jako bar manager v karibském baru Lime House, který měl v té době nejširší nabídku rumů v celé Asii. Byl jsem zkraje docela v šoku z toho, na jak vysoký úrovni barová scéna v Singapuru je. Musel jsem se hodně učit, a to jsem si myslel, že mám po čtrnácti letech za barem zkušeností dost. Po čase jsem se seznámil s lidmi z dalších barů a zjistil, že zdejší koktejlové scéně vládnou Češi a Slováci. Sranda byla, když jsme se občas sešli na pivo… Obecně tady mezi barmany i bary panujou úžasný vztahy. Všichni se znají a vzájemně se podporují. Celkem často se tu konají industry a party a existuje dokonce i whatsappová skupina, v níž je kolem tří stovek barmanů a bar manažerů, a když něco potřebuješ a napíšeš tam, vždycky ti někdo pomůže.
Lime House ale nebyl tvou jedinou singapurskou gastro zkušeností…
Pracoval jsem ještě v jednom busy café nebo spíš restauraci. Chtěli po mě, abych jim pomohl z baru udělat jednodušší pracovní prostředí, protože co tam bylo za set-up, nedávalo smysl. Zavedl jsem za barem pořádek, sestavil nový koktejlový lístek, vyměnil původní láhve za nový prestižní brandy, zařídil jsem čepovanou plzeň a udělal z toho místo, kam začali lidi chodit i o víkendech dopoledne na Bloody Mary nebo Palomu. No a pak mě vyhodili. Když mě přijímali, informoval jsem majitele, že nebudu pracovat v neděli, a on s tím souhlasil. Přesto mě pak do toho tlačil, a když jsem odmítal, tak to nevydržel. Dneska jsem za to ale rád…
Co tě na barové branži bavilo nejvíc a co jsi na ní naopak nesnášel?
Hodně mě bavilo poznávání nových lidí a kreativní možnosti při vymýšlení koktejlů nebo rovnou celého menu. Úžasný taky je, když se ti podaří dát dohromady super tým, v němž si všichni pomáhají. To je pak radost do tý práce jít a člověk se vysloveně těší na další busy šichtu. Naopak nejhorší byl nedostatek času a jiný životní rytmus. Když člověk pracuje v týhle branži, je pro něj těžký mít vztah s někým, kdo pracuje ve dne. Moje žena je kupříkladu učitelka, takže kromě toho, že pracuje od pondělí do pátku, má taky tři a půl měsíce v roce volno a chce cestovat…
Byla to právě touha změnit životní styl, co tě přimělo změnit profesi, nebo ještě něco jiného?
Mě v první řadě napadlo, že bych si mohl udělat školu. Přihlásil jsem se na Northumbria University v Singapuru a vybral jsem si bakalářský obor International Business and Supply Chain Management, takže obchod, logistika a management. Trochu jsem doufal, že až tu školu dodělám, mohl bych si někde najít práci od pondělí do pátku. Nakonec jsem ji zvládl skoro s vyznamenáním a řekl si, že si dám měsíc zasloužené volno a pak si budu hledat práci. Životopisy jsem začal rozesílat koncem ledna 2020 a záhy jsem zjistil, že se nikomu nechce zaměstnat skoro čtyřicetiletého čerstvého graduanta bez zkušeností. Řekl jsem si tehdy, že zkusím hledat práci příbuznou tomu, co jsem dělal dřív, třeba sales managera nějakého alkoholu, ale ani to nedopadlo. Nakonec jsem těsně před covidem dostal tip od kamaráda na švédskou firmu, která nabízela high-end restauracím a barům vodní filtry. Úspěšně jsem absolvoval pohovor na ústředí v Bangkoku a o týden později měl přiletět můj nový šéf do Singapuru, aby mě představil týmu tamní kanceláře. Nepřiletěl, protože byly kvůli covidu zavřené hranice, a mně najednou došlo, že jsem úplně v pr…, protože teď už mi nejspíš hodně dlouho nikdo práci nedá.
Paradoxně tě ale tahle situace navedla na ten správný směr…
Přesně. Vzpomněl jsem si na jednu z posledních přednášek na univerzitě, na jejímž konci nám náš profesor řekl, že bychom měli dělat něco, co budeme milovat a co nás bude hodně bavit. Jinak nebudeme nikdy happy. No a tak jsem se rozhodl, že budu vyrábět kvalitní baseballový kšiltovky! Jako hokejista jsem pro ně totiž měl vždycky slabost. Nevěděl jsem sice, jak na to, ale řekl jsem si, že když jsem udělal vejšku v angličtině, tak zvládnu i tohle. A tak nějak se zrodila Ricky English customised hats company, do jejíhož zrodu jsem kromě 900 dolarů investoval spoustu energie a nadšení.
Nový byznys jsi rozbíhal během covidu. Jak ses popasoval s touhle komplikací?
Covid byl pro mě samozřejmě stejně hroznej jako pro všechny ostatní. Nesmělo se ven, bary byly zavřený… hrůza! Na druhou stranu jsem ale měl čas se naučit spoustu nových věcí, třeba připravit si svoji webovou stránku, naučit se designovat, když mi můj kamarád designér oznámil, že už na mě nebude mít čas, najít kvalitní dodavatele, zjistit věci ohledně dopravy atd. atd. Prostě mi to umožnilo být připravený na chvíli, kdy se to konečně celý rozjede.
A ono se to rozjelo…
Po pravdě, původně jsem chtěl vybudovat jen malou firmu, která nám zajistí příjem navíc, až budeme mít jednou přírůstek do rodiny. Moje žena vydělává dost, takže plán byl, že doma zůstanu já a tohle by byl jen způsob, jak nám vydělat nějaký ten dolar navíc. Nečekal jsem proto zázraky a byl jsem rád za každou malou objednávku. Navštívil jsem pár starých kamarádů v singapurských barech a oni si u mě objednali čepky s jejich logem. Pár jsem jich prodal taky místním hokejovým klubům i korporátním firmám. A nejvíc mě těšilo, že se všem hrozně líbily. Každý rok byl finančně lepší a lepší, a když mi pak dorazila objednávka na v přepočtu nějakých 1,5 milionů korun, došlo mi, že to asi nebude jen o malém příjmu taťky v domácnosti, ale že mám možnost vybudovat pořádnej brand.
Kdo jsou v současnosti tvoji klienti? A jak daleko už se tvé čepice dostaly?
Aktuálně máme klienty kromě Singapuru taky v Austrálii, Asii, Evropě i v Kanadě a USA. Mým největším zákazníkem jsou bary, restaurace, alkoholové brandy nebo třeba baroví konzultanti – takže jsem vlastně zase zpátky v gastru. Čepice od nás mají třeba Woodford Reserve nebo Diplomático, ale taky nové baby Zdeňka Kaštánka tequila Arquitecto z portfolia True Believers. Spolupracujeme ještě třeba s japonskou značkou shochu Iichiko nebo indickým ginem Stranger & Son a zahájili jsme jednání s indonéským rumem Nusa Cana. Z barů a restaurací je to například Lime House, kde jsem dřív působil a po mně ho vedl velký barmanský talent Tomáš Sobota, 28 Hongkong Street v čele s Lukášem Kaufmannem a Origin v čele s Adamem Bursíkem nebo Barbary Coast, jehož spolumajitelem je Roman Foltán, ale taky Night Hawk, který v rámci letošních 50 Best získal cenu za design nebo Artichoke, jehož majitel Bjorn Shen měl dokonce Ricky English kšiltovku na hlavě během loňské semifinálové epizody singapurské verze soutěže MasterChef, jejímž je porotcem. V Indii jsou našimi klienty dva konzultační baroví mistři Arijit Bose a Pankaj Balachandran, kteří proslavili Ricky English kšiltovky v nejlepších barech v celé Indii, ale taky třeba v Bangkoku nebo Dubaji. A máme i zákazníky, kteří vlastní luxusní výletní lodě a ve spolupráci s místními bary pořádají úžasné výletní tří- až čtyřhodinové koktejlové party během plavby kolem Singapuru.
S jakou nejspecifičtější zakázkou sis zatím musel poradit?
Nedá se říct, že bych měl nějaké nepříjemné objednávky, jedna mi ale v paměti utkvěla. Byla to zatím ta největší, kterou jsme obdrželi, a to na osm set kšiltovek. Objednala si je firma, která na zakázku hodně spěchala, protože event, na který je potřebovala, se konal za méně než měsíc. S realizací tak bylo potřeba začít hned, tedy ještě dřív, než nám dorazila záloha, kterou si běžně u nových klientů účtujeme. Šlo o velkou firmu s kanceláří v zahraničí, tak mi bylo jasné, že to může trvat i dva týdny, ale rozhodl jsem se to risknout. Jenže pak jsem se na internetu dočetl, že tu firmu koupila jiná a větší společnost. Volal jsem proto pánovi, co si ty čepky objednal, a ten mi nejdřív tvrdil, že se nic neděje. Teprve když z mého naléhání pochopil, že vím o prodeji firmy, ujistil mě, že nemusím mít strach, že peníze za pár dnů dorazí. Nedorazily. Zavolal jsem mu znovu a on mi oznámil, že se už dva týdny nemůže spojit s účetním a že nikdo neví, kde je. Proběhl mi mráz po zádech. Řekl jsem si, že takovou chybu už podruhé neudělám a pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že jsem přišel o dost peněz. Účetní se ale nakonec po třech týdnech našel a všechno dobře dopadlo.
Proč je podle tebe merch pro bary důležitý?
Merch je jedna věc, ale kvalitní merch je věc druhá – a přesně na ten se Ricky English zaměřuje. Osobně jsem přesvědčený o tom, že vše začíná u zaměstnanců, kteří ten merch nebo uniformu oblékají a musejí se v něm cítit pohodlně. Když je merch kvalitní a dobře vypadá, dává jim to zároveň jistotu, že pracují pro firmu, které na zaměstnancích záleží. Věřím taky, že kvalitní merch pomáhá firemní kultuře, podporuje kamarádství a náladu v týmu. Chtějí-li třeba bary svůj merch prodávat hostům, je rozhodování snadné – lidi si totiž nekoupí nic, co se jim nelíbí. Důležitý je proto i design. A pokud se firmy rozhodnou rozdávat merch svým zákazníkům, záleží na kvalitě úplně stejně. Když někomu dáváte čepici za dolar, nebude nejspíš zrovna kvalitní, a vám může být i stydno, že něco takového musíte rozdávat. Navíc ten obdarovaný ji na 99 % cestou domů někde ztratí nebo ji rovnou vyhodí. Naopak když někomu dáváte kvalitní kšiltovku, cítíte se mnohem lépe a jste možná i pyšní, že ji můžete někomu věnovat. A ten člověk, který ji obdrží, bude nadšený, udělá si o dané firmě pozitivní obrázek a čepku bude nosit třeba do hospody nebo na golf s kamarády, kteří se ho určitě zeptají, co to má. A přesně o tom přece merch je – aby přirozeným způsobem zviditelnil značku nebo firmu na různých místech a při různých příležitostech.
Co všechno aktuálně zákazníkům nabízíš?
Kromě na zakázku vyrobených prémiových baseballových kšiltovek máme v nabídce ještě trička, polo trička, basketbalové dresy, hoodies a zimní čepice. Naše služby zahrnují taky doladění designu, za což si nic neúčtujeme. Občas zákazníci nevědí, jaký styl kšiltovky si vybrat, tak jim podle jejich zaměření s výběrem pomůžeme. Do rockového baru se například obvykle víc hodí trucker kšiltovka nebo snapback s rovným kšiltem než baseballová kšiltovka z materiálu Dri-Fit, která líp pasuje třeba ke sportovnímu klubu. Záleží ale samozřejmě na vkusu daného zákazníka. Naším velkým hitem je potisk obrázku nebo vzorového tématu na spodní stranu kšiltu a taky vyšití loga, které svítí ve tmě. Zakládáme si na rychlé komunikaci, protože nikdo – a zákazník tím méně – nechce čekat, až mu někdo odpoví na e-mail nebo sms anebo zvedne telefon. Všechny naše produkty jsme schopni poslat až k vašim dveřím, a to kdekoliv na světe. Doprava je většinou zahrnuta v ceně.
Jaké ambice a plány máš do budoucna?
Nejdůležitější je nabízet opravdu kvalitní produkt a neustále se zlepšovat. Náš cíl je stát se první volbou pro každý bar, restauraci nebo značku alkoholu, která se rozhodne pro vlastní merch. Je to asi dost velká ambice, ale líbilo by se mi, kdyby se Ricky English jednou stal součástí The World’s 50 Best Bars. To bych byl úplně v sedmém nebi. Je mi ale jasný, že ještě máme velký kus práce před sebou.
Dokážeš sis představit, že by ses ještě někdy vrátil za bar?
Nikdy nevíš, co se stane zítra… To, co dělám teď, není práce, ale zábava. I když občas až usínám únavou, neměnil bych. V gastronomii jsem si odpracoval patnáct let a jsem za to rád. Bez toho bych nebyl tam, kde jsem. Navíc za barem jsem už čtyři roky nestál, a tak bych si tam při tom tempu, jakým se všechno mění a posouvá, připadal jako dinosaurus. Kdybych se tam vrátil, musel bych zase začít od začátku… S kamarádem Honzou Slavíčkem ale máme takový sen, že si jednou otevřeme malou hospůdku, kde budeme prodávat jen pivo a pizzu. A kšiltovky!
