Jeden bar mu podle všeho nestačí, a tak Radek Zabloudil dělí prakticky po celou svoji barmanskou dráhu profesní pozornost mezi brněnský Whiskáč a Bar, který neexistuje. K tomu ještě skvěle peče a kdyby na to přišlo, dokáže se pěkně otáčet taky ve vinohradu. Během minuty před naší kamerou toho na sebe ale prozradil ještě o něco víc…
Šestadvacetiletý Radek Zabloudil pochází z moravské obce Drnholec, jež se nachází kousek od Mikulova. Nepřekvapí proto, že jeho rodina vlastní vinice a malé vinařství. „Víno děláme prakticky jen pro sebe, je to zhruba kolem 400–600 l ročně, možná i méně. Naše vinice jsou ale starší než já – táta je dostal od dědečka,“ prozrazuje. I když svoji profesní budoucnost vidí jinde, rád se prý vždy bude k rodinnému hospodaření vracet. „Člověk dokáže ve vinohradu opravdu dobře vypnout. Sice dělá fyzickou práci, ale hlava si odpočine,“ říká.
Jako dítě chtěl být Radek kuchařem, což je profese, kterou odkoukal od své mámy. „Vařil jsem od malička, u babičky jsem ke sporáku míval přistrčenou židli. Pak se to dost měnilo, ale nakonec jsem v gastronomii přece jen skončil a jsem za to rád,“ podotýká, a naráží tím mimo jiné na to, že si ke studiu zvolil střední průmyslovou školu stavební, obor rekonstrukce staveb a architektura, po níž na nějakou dobu zakotvil na stavební fakultě brněnského VUT. „Tam jsem zjistil, že nedokážu dělat u počítače, a v necelých jednadvaceti letech jsem se vydal na dráhu barmanství,“ objasňuje.
V Brně Radek studoval už střední, teprve při nástupu na vysokou se tam ale naplno přestěhoval. Součástí týmu Lidí z Baru se stal už před šesti lety a zhruba o rok méně se pohybuje přímo za barem. Pracovně rozkročený zůstává mezi Whiskáčem a Barem, který neexistuje. „Původně jsem byl přijat do starého Whiskáče na Gorkého, který se tehdy otevíral. Zhruba po dvou měsících jsem šel ještě na zkoušku do BKN, protože ve Whiskáči jsem nemohl mít tolik směn, kolik bych chtěl. No a nějak se mi tam zalíbilo, tak jsem tam už zůstal. A protože jsem nechtěl ani jeden podnik opustit, udělal jsem kompromis a střídám je. Většinu směn mám ale v BKN,“ dodává na vysvětlenou.
Na barmanství Radka nejvíc baví kreativita. „Vytváření koktejlů je umění. Rád propojuju chutě, které jsou na první pohled šílené, a pokořuju tak určité hranice. Komunikace s hosty, kteří se zajímají, je taky skvělá. Rád lidem přináším úsměv na rty. A nejlepší pocit je, když odcházejí s tím, že se vrátí právě za vámi, jelikož jste jim připravili večer, jaký ještě neměli,“ říká. Podobně kreativní je pro něj i pečení, kterému se začal věnovat v době covidu. „Oblíbil jsem si menší věci, které se dají sníst pomalu jako jednohubka. Dělal jsem už i pár dortů, ale to mě tolik neuchvátilo. Takže spíš tartaletky, makronky, věnečky, cupcaky atd. Mojí další metou je perfektní croissant,“ usmívá se.
I když o sobě Radek říká, že málokdy dokáže přemýšlet rok dopředu, natož v horizontu deseti nebo dvaceti let, umí si představit, že jednou – ve vzdálenější budoucnosti – bude hrdým majitelem baru a cukrárny. V příštích měsících či letech by pak rád vyhrál nějakou barmanskou soutěž. „Zatím se mi nezadařilo, ale věřím, že to jednou vyjde,“ uzavírá.
video: Ondra Číhal
