Na zdi visel kalendář a na něm stálo: 27. říjen 1927. Na adresu Vídeň, Dorotheergasse 1, přicházeli hosté Reiszbaru, aby byli svědky první mezinárodní barmanské soutěže na evropském kontinentu.
Barmani z Anglie, Francie, Holandska, Švýcarska, Polska, Německa, Rakouska – a také z Československa – se na ní vytasili se 130 recepturami. Zvítězil německý barman Jonnie Hensen, dost možná i proto, že jeho IBU Cocktail se svým jménem odvolával na událost z roku 1909. Tehdy pět barmanů – tři Němci, kteří měli za sebou praxi ve Spojených státech, a dva Američané, kteří naopak praktikovali v Evropě – založilo takříkajíc ve stínu katedrály v Kolíně nad Rýnem International Bartenders Union. Sice ji v rozletu zastavila první světová válka, ale sotva dozněly její výstřely, organizace se vzchopila k činnosti.
Vítězný koktejl (na snímku) vznikl protřepáním po dvou centilitrech Bols Apricot Brandy a pomerančového džusu. Po nalití do flétny se doplnil šampaňským. Koktejlovou třešničkou pak Jonnie koktejl dokončil. Autor časem zakotvil v baru Valencia a nápoj dodatečně pojmenoval po něm.
Po té vídeňské se se soutěžemi roztrhl pytel. Hned druhá se uskutečnila v Praze (vrátíme se k ní koncem října), třetí – ve francouzském dodnes poněkud mondénním letovisku Juan-les-Pins – hned v lednu následujícího roku. Snad sehrála roli touha pobýt pár dní v zimním slunci Středozemí, ale fakt je, že jen z Rakouska dorazilo jedenatřicet soutěžících. Soutěž čtvrtá – v Madridu roku 1933 – přinesla 800 originálních koktejlů, jež připravilo pětatřicet barmanů. Přihlásil se i první sponzor, Martini & Rossi, který zůstal barmanům věrný po dlouhá léta. A Reiszbar? Při své poslední návštěvě Vídně jsem ho našel o kousek dál.
Mimochodem: Zvučné jméno svádělo barmany, aby pojmenovali po španělském městě další a další drinky. Nejprve vypustili šampaňské, ale přidali orange bitters. Máme-li věřit Antoniu Comasovi (a proč ne, býval profesorem barové technologie na hotelové škole v Palma de Mallorca a dvacet let prezidentem baleárské sekce Asociace španělských barmanů), byla jich tam celá třetina (!) obsahu, po čemž by zhořkly zásoby cukru kdejakého cukrovaru. Mr. Boston De Luxe Official Bartender’s Guide, barmanská příručka, která vychází od roku 1935, uvádí Comasův zjevný přehmat na pravou míru: 5 cl Apricot Brandy Liqueur, lžíce pomerančového džusu, 2 střiky orange bitters.
David E. Embury v polovině minulého století upozornil, že existují dvě verze Valencie. Kromě té vítězné ještě kompozice stejných dílů suchého sherry a calvadosu a dvou až tří střiků pomerančového džusu. Naléhá ale, že suroviny musejí být protřepány v šejkru s drceným ledem. Alfonso Caballero Cuesta pustil v roce 1967, tedy právě před sedmapadesáti lety, svou barmanskou fantazii také na špacír a kombinoval skotskou s ginem a Grand Marnier v tumbleru s ledem a přidával citronovou šťávu! Korunu všemu ale přece jen nasadil Dale DeGroff, jedna ze stáložárných hvězd barmanského nebe. Ve své knížce The Craft of the Cocktail (Proof Publishing, Londýn 2003, str. 155) popisuje Mimosu (pomerančová šťáva & šampaňské) těmito slovy: „Frank Meier z pařížského Ritzu míval alternativu tohoto receptu, kterou nazýval Valencia. Byla z pomerančového džusu, meruňkového likéru a šampaňského.“ Inu, Dale, zřejmě původní zpráva do Států nedošla…
