„I went into business on May 13, 1931,“ vyprávěl kdysi Giuseppe Cipriani svému synovi Arrigovi o zahájení provozu Harry’s Baru v Benátkách. Zároveň vyvrátil poněkud arogantní tvrzení Andyho MacElhona, že se podnik chtěl přiživit na slávě pařížského jmenovce a k pojmenování došlo se souhlasem Andyho dědečka Harryho MacElhona.
Název benátského magnetu světových barflies (do češtiny nelze výraz přeložit bez jistých okolků – s barovými povaleči se daleko nedostanete) má prokazatelné a praktické pozadí. Koncem dvacátých let působil Giuseppe Cipriani jako barman v hotelu Europa-Britannia. Právě tam se mu do hlavy začala vkrádat myšlenka, proč neotevřít ve městě na laguně bar, do něhož by hosté nevcházeli kolem bílých pletených rukavic hotelových vrátných sice nádhernou, ale tak trochu zastrašující recepcí? Myšlenka byla, ale nebyly peníze.
Kolem peněz se roztočil i začátek benátského baru. V zimě 1929 půjčil Giuseppe americkému studentovi Harrymu Pickeringovi (už se to klube) deset tisíc lir a… a pak o něm několik měsíců neslyšel. Někdy v únoru 1930 se ale dlužník objevil, vyrovnal dluh a navrhl, aby společně otevřeli bar. „Nazvěme ho, řekněme, Harry’s Bar.“ A tak se i na periferii náměstí sv. Marka stalo…
S dávkou štěstí se Harry’s Baru dostalo i mediální slávy. Jedním z prvních štamgastů byl jistý Colin Hawk, jenž se pravidelně usadil u barového pultu, vypil svých pět Dry Martinis a zase odkráčel. Když se loučil naposledy, ptal se, jak se dostat do garáží na Piazzale Roma. „Než bych mu to složitě vysvětlil,“ vyprávěl Giuseppe, „navrhl jsem mu, že ho tam raději doprovodím, což jsem také udělal. Pár týdnů nato vešel do baru host a mával London Daily Mail. ‚Cipriani, tady je o tobě!‘ A taky že bylo. Ukázalo se, že Colin Hawk, novinář, nabádal v článku britské turisty, aby se šli do Harry’s Baru setkat s benátskou pohostinností.“
Připomínka Harry’s Baru vychází v den, kdy končí Prague Cocktail Week. Snad nebude vykrádáním kostelní pokladničky citovat při této příležitosti Giuseppeho Ciprianiho, jenž působí tak trochu jako vizionář: „Není pravda, že tajemstvím dobrého barmana jsou podivné směsi, které vymýšlí. Existuje ve skutečnosti jen velmi málo variací vycházejících z ginu, vodky, whisky, koňaku a rumu. Klasické nápoje se dají spočítat na prstech jedné ruky. Trik je v tom, udělat je dobře, svědomitě, přizpůsobit je chuti hosta a jeho náladám.“
A to platí dnes jako před devadesáti lety. Všem infúzím, pečeným citrusům a centrifugám navzdory.
