Kučín je super týpek, který to s rukama umí jako málokdo. Už bezmála dvacet let stojí za značkou Deafmessanger, kterou nesou originální ručně vyráběné diáře, deníky nebo třeba pohledy. Druhou řemeslnou činností Kučína je práce se dřevem. Vyrábí úžasné dřevěné vázy, objekty anebo urny pro domácí mazlíčky. To vše dekoruje svým velmi osobitým street art stylem. Pojďme ho společně s rumem Zacapa XO navštívit v jeho vinohradském studiu!
Mohl by ses našim čtenářům na úvod v pár větách představit?
Jmenuji se Lubomír Kuča a říká se mi Kučín. Strašně rád něco tvořím a jsem neuvěřitelně vděčný, že má tvorba je mou prací.
Kde se nachází vaše studio, na kolika metrech čtverečních a jaké má dispozice?
Studio máme na Vinohradech. Jsou to suterénní prostory, které sdílíme s časopisem o architektuře Earch. Samozřejmě máme oddělené místnosti, protože jejich „čistá“ práce by s tím naším bincem nešla moc dohromady. My máme pronajatých nějakých 90 metrů čtverečních. V jedné místnosti vzniká naše papírenská práce, což jsou hlavně deníky a diáře. Druhou místnost máme rozdělenou na dvě části. V první z nich je sprejovna, kde se barví deníky a občas tam dělám nějaký obraz. V té druhé mám soustruh a věnuji se tam práci se dřevem. S Earch máme společnou chodbu, kterou používáme jako sklad hotových produktů.
Jak často tu jsi?
No, vlastně skoro pořád. Od pondělí do pátku a vlastně i někdy o víkendu, když něco potřebuji dodělat a v týdnu na to nebyl čas.
Co se tady převážně tvoří?
Jsou to deníky, diáře, pohlednice a obrazy, které fungují pod značkou Deafmessanger. Tu jsem založil v roce 2005. V roce 2019 jsem začal pracovat se dřevem, a tak se naše portfolio rozšířilo o dřevěné objekty.
Které zajímavé lidi jsi tu už měl?
Měli jsme tady hodně zajímavých lidí. Herce, fotografy, hudebníky… Fakt mě baví potkávat naše zákazníky, kteří si zde vyzvedávají objednávky. Je to velmi široké spektrum lidí. Často se s nimi zapovídám, a tak můžu říct, že zajímavý je vlastně každý z nich. Tím, co dělá, nebo i tím, jak přemýšlí. Máme stálé zákazníky, kteří se tu pravidelně jednou za rok objeví pro diář. Po těch letech, co k nám chodí, je už vlastně znám a mám radost, když se zastaví. Pokud je čas, tak si dáme kafe a povídáme si. Třeba před nedávnem u nás byla paní, která pracuje na ambasádě v Indii, což je oblíbená destinace kolegy Víti i mě samotného. A tak jsme si asi hodinu povídali o cestovatelských zážitcích a životě tam. Už se těším, až se zase zastaví a řekne nám, co nového v Indii prožila.
Kam se jdeš v okolí nejčastěji najíst a co k jídlu preferuješ?
Nejraději chodím do indické restaurace, která je kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad. Občas je mou volbou Sandokan, který také vaří indická jídla, nebo vietnamská restaurace v Řipské ulici. Stravuji se vegansky, a tak je pro mě prioritou, aby restaurace měla nějakou nabídku pro vegany.
A co ty alkohol? Naleješ si po dobře odvedené práci něco dobrého?
Piju opravdu sporadicky. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy nějaký alkohol. Myslím, že to byla nějaká whisky o Vánocích, když jsme byli u rodiny v Německu. Nejsem programově abstinent, ale alkoholu konzumuji malinko. Jo, málem bych zapomněl na pivo, které jsem si o Velikonocích vypil s tátou. Takže to s tím mým pitím není asi až tak „špatné“…
Art of Work vzniká ve spolupráci s rumem Zacapa XO. Jak tě tenhle guatemalský rum baví a dáš si ho raději čistý, nebo ho s něčím mícháš?
Abych pravdu řekl, ještě jsem ho nikdy neměl. Moc se těším, až si při nějaké vhodné příležitosti otevřu láhev, kterou jsem jako pozornost za tuhle spolupráci dostal.
Používáš při práci Mac, nebo PC? A důvod?
Mac. Jsem na něj zvyklý. Mám už čtvrtý v řadě a jsem spokojený s tím, jak funguje.
Máš nějakou oblíbenou formu prokrastinace?
Doma je to péče o pokojové rostliny. Místo toho, abych šel třeba vysát, tak vezmu mokrý hadr a jdu umývat listy na fikusu a monsteře nebo vezmu menší květináče a ve vaně rostliny osprchuju. V práci občas koukám v telefonu na nějaká videa na Instagramu. Dost mě to štve, protože často je to čas promarněný sledováním totálních blbostí.
Kde jinde bys viděl vaše studio, když ne tady? V jaké ulici, městě, zemi nebo i jiné galaxii?
Rozhodně v nějaké tropické destinaci. Třeba v Thajsku nebo Indonésii. Mám rád teplo, a tak si dokážu představit mít studio někde, kde prostě v zimě nemusíš nosit pět vrstev oblečení. Ideálně by to mělo být někde kousek od vody.
Které zajímavé vybavení používáš při tvorbě a nedáš na něj dopustit?
Při soustružení dutých nádob s malým ústím je to takové speciální dláto od jedné novozélandské firmy. Opravdu si nedokážu představit, jak bych pracoval, kdybych ho neměl. Také mám jeden nástroj, kterému se říká bowl coring system. Ten ti umožní z velké mísy vydloubnout ještě jednu mísu menší. Pro mě je tenhle nástroj opravdový gamechanger. Pracuji výhradně s čerstvě řezaným dřevem, a když ty špalky upínám na soustruh, mají klidně i 40 kg. Do našeho studia vede nějakých sedmdesát schodů a já to dřevo po těch schodech musím snosit dolů. Občas mi někdo pomůže, ale i tak je to těžká dřina. Proto jsem rád, když ho pak můžu využít na maximum. Místo jedné velké mísy vzniknou mísy dvě. Ta menší by bez tohoto nástroje byla jen hromadou pilin.
Pro zrání rumu Zacapa se používá tzv. solera systém, jenž je postaven na průběžném míchání rumů různého stáří. Prolíná se i ve tvém řemesle nějak „staré“ s „novým“?
Míchání nového a starého vlastně definuje naši papírenskou práci. V zápisnících jsou zakomponované staré fotografie, poštovní známky, staré ručně psané dopisy a listy ze starých časopisů, obálky jsou pak tištěné sítotiskem na staré zažloutlé noviny. Tohle všechno máme z blešáků, občas nám někdo něco dá a něco prostě najdeme na ulici. Takže z něčeho starého a vyhozeného vytváříme věc novou. U práce se dřevem je koncept trošku jiný. Soustružení je staré řemeslo a já ho inovuji tak, že vysoustružené nádoby dekoruji šablonami a dalšími street art prvky.
Dokázal bys vyjmenovat tři nejzajímavější projekty své kariéry?
U deníků je to zakázková práce pro švédskou herečku Noomi Rapace, když v Praze točila film Child 44, dále deníky na zakázku pro švédskou muzikantku Rebekku Karijord nebo obraz pro jednoho hollywoodského producenta. No a u dřeva jsou to urny pro zvířecí krematorium Věčná Loviště. Tak koukám, že jsem vyjmenoval čtyři projekty, ale jelikož pracovně sedím na dvou židlích, přišlo mi fér zmínit i něco z mé dřevěné kariéry, která je velmi mladá.
Máš nějaké tipy na vylepšení do budoucna, ať už v ateliéru nebo při samotné práci?
Rozhodně kratší pracovní týden, po čemž toužím už roky, ale doposud jsem se k tomu nedopracoval. Chtěl bych si pořídit větší soustruh, abych mohl točit větší průměry, a s tím souvisí i stěhování do jiných prostor, kde by manipulace s materiálem nebyla tak namáhavá.
Rum Zacapa zraje v sudech uložených ve výšce 2300 m nad mořem, tedy ve velmi specifickém mikroklimatu. Vznikají i tvoje věci v nějakých specifických podmínkách nebo je s tvým řemeslem spojený nějaký unikát?
No, myslím, že pro nás je mikroklima udržitelnost. Chceme, aby naše tvorba byla co nejméně škodná životnímu prostředí.
Jak rád trávíš volný čas?
S mými dětmi a partnerkou. A také rád čtu.
A otázka na závěr: Děláš svou vysněnou práci, ale kdybys mohl udělat restart a vybrat si nějakou jinou profesi, co by to bylo a proč?
Mrzí mě, že jsem po gymplu nešel studovat mořskou biologii. Od dětství mě to táhlo k přírodě a hlavně k vodním živočichům. Po maturitě jsem se na školu přihlásil, ale nevzali mě. Šel jsem pak studovat sociální pedagogiku s tím, že to napřesrok zkusím znovu. Pak jsem se na to ale vybodl a zůstal u studia sociální pedagogiky. O přírodu se zajímám pořád. Miluji potápění a mořský život, a tak si myslím, že bych byl v tomto oboru spokojený. Ale našel jsem se ve své tvorbě a tu práci mám skutečně rád.
foto: Matěj Dereck Hard
