Čistě technicky vzato, historie notoricky známého koktejlu začala 25. května 1868. Kdyby se v ten den hraběti Enricu Negronimu a jeho anglické manželce, hraběnce Adě Bishop Savage Landorové, nenarodil synek Camillo Luigi Manfredo Maria Negroni, jmenovala by se geniální kombinace ginu, Campari a italského vermutu patrně jinak, jakkoli nepochybuji, že by ji jednou nějaký barový twist-maker tak jako tak vytvořil.
Budu fér: Není až tak jisté, jaký je Negroniho podíl na legendárním šplouchu ginu do Americana. Není ani jisté, kdy se to v období mezi rokem 1917, kdy poněkud rezervovaný, zdvořilý, elegantní a zároveň stydlivý (podle svědectví svého syna) Fosco Bruno Sabatino Scarselli nastoupil jako barman do Caffé Cassoni, a 13. říjnem 1920, kdy je datován dopis Francise Harpera z Londýna nabádající hraběte, aby přestal se zlozvykem skolit dvacet Negroni denně, stalo.
Máme k dispozici – díky knížce Negroni Cocktail: An Italian Legend z pera Luky Picchiho – pouze Foscovo vyprávění v magazínu Gente z 25. listopadu 1962 o zvycích barových hostů mezi dvěma světovými válkami: „Hrabě Camillo Negroni také pil Americano, ale přál si je trochu silnější, a tak jsem přidal pár kapek neslazeného ginu. Byl náramný host. Vypil i čtyřicet drinků za den, ale nikdy jsem ho neviděl opilého. Zvyk přidávat trochu ginu do Americana se zvolna rozšiřoval mezi ostatními hosty, kteří si časem objednávali svůj koktejl rovnou jako Negroni.“
Camillo Negroni se odebral k nebeskýmu báru před devadesáti lety, 25. září 1934, rok po skonu své manželky, pražské rodačky(!) Anty Zazworkové. V polovině listopadu 1963 se tam vydal i Fosco Scarselli. Tak těma dvěma přejme, aby se jednou provždy setkávali, třebaže na různých stranách barového pultu. A když to Foscovi vyjde, mohl by rovnou setřít Rudiho Slavíka za to, že v době, kdy to italský barman balil, začal v George V používat v Negroni místo italského vermutu francouzský aperitiv Lillet Rouge, twister-maker jeden!
