Ve středu 12. srpna 1964 se v 01.00 hod. odebral k nebeskýmu báru Ian Fleming, duchovní otec agenta 007 a spoluautor koktejlu Vesper. Nečekaná událost nepostrádala styl. Zasažen infarktem myokardu na golfovém hřišti omlouval se cestou do nemocnice saniťákům za potíže, jež jim působí, aniž tušil, že mu zbývají čtyři hodiny života, během nichž si – bůh sám ví, jak – stihnul obstarat láhev whisky a balíček cigaret.
Virtuální knihovna světové literatury po něm zdědila dvanáct románů s drsným světákem, tajným agentem, chlapem, který je pouhou siluetou, a lidstvo dvě věty, jež jsou nejspíš věčné: „Bond, James Bond.“ a „Vodka Martini, protřepat, nemíchat!“
Vesper – otec opatrně nejasný / Barmani v londýnském Duke’s dodnes věří, že autorem receptury tři díly ginu, jeden vodky, půl Kina Lillet je Gilberto Preti, významný představitel tamní italské barmanské dynastie. Radost jim kalí druhý díl Spirituous Journey od Anistatii Miller a Jareda Browna, kteří odvodili, že Gilbertovi bylo v době, kdy měl recepturu formulovat, pouhých patnáct let, a rovnou citují Ivara Bryce, jednoho z nejbližších Flemingových přátel, jenž ve svých vzpomínkách uvedl spisovatelovu dedikaci ve výtisku Casina Royale, jenž od něj dostal: „To Ivar, who mixed the first Vesper, and said the good word.“
Protřepat Martini? A proč ne? / Upřímně: Pokud nepřitlačím na Lillet (minimálně 1 díl, někdy ještě o kapku víc), tak si na Vesper nepochutnám. Tu a tam dokonce odložím šejkr a sáhnu po míchací sklenici. Autenticita je v tahu, ale s chutí koktejl vypiju. (Sir Kingsley Amis by ze mě měl radost. V Manuálu každodenního pijáka, sborníku sloupků, které psal pro britské noviny v letech 1971–1984, formuluje Obecné pravidlo č. 7: Nekritická oddanost autenticitě je, a to v každé oblasti života, známkou naivity.“) A když je řeč o autenticitě, nejcitlivější je otázka Lilletu. Výrobce se sice dušuje, že v roce 1986, když upravoval recepturu, podíl chininu zachoval, snížil jen úroveň cukru a Kina Lillet překřtil na Lillet Blanc. Leč barmani na to nedají a většinou alternují tento francouzský aperitiv italským Cocchi. Nedovedu to posoudit. Kina Lillet jsem neochutnal, jen jsem si ho – budete se smát – vyfotil v bratislavském baru Antique, jehož spolumajitelem je Erik Lörincz, jeden z těch, kteří vzali Cocchi do hry s Vesper jako první.
Současný Lillet ovšem hosty nezajímá zdaleka tak jako ono magické protřepat, nemíchat. Říkám to nerad, ani na tomto poli není Ian Bond novátorem. Lowell Edmunds, profesor klasické filologie na The Rutledge University, ve své knize Martini Straight Up cituje dopis historika Clarence Brighama, v němž v roce 1948 jeho pisatel mimo jiné uvádí: „Jeden člověk ze starých časů mi řekl, že koktejly se vždy míchaly, zatímco já si pamatuji, že před nějakými čtyřiceti lety se Manhattany i Martini protřepávaly.“ Dobře, ale namíchejte v šejkru brilantně průzračnou stříbrnou střelu! Není divu, že z Bondovy objednávky se zarytým martinistům ježí chlupy na dlani. Sotva může James na omluvu poznamenat, že metodu namíchání dvakrát – ve filmu – neřešil. Ve snímku Žiješ jenom dvakrát pochválil Hendersonovi Martini připravené v míchací sklenici a v Casinu Royale barmanovi na otázku protřepat nebo promíchat brutálně odsekl: „A víte, že je mi to jedno?“
…a další / V novele Thunderball čte M ve zprávě o zdravotním stavu Jamese Bonda: „Pokud není plně vytížen službou, pohybuje se jeho konzumace kolem půl láhve tvrdého alkoholu denně.“ Fergus Fleming, autorův synovec, si dal tu práci a spočítal, že v románech si agent 007 dopřává 77x whisky (častěji bourbon než scotch), 33x gin, 1x rum, nemluvě o likérech a samozřejmě koktejlech. Jejich seznam je – na to, jak se zapsal do povědomí barmanů a jejich hostů – spíše skromný. První koktejl, který si James Bond ve svém literárním životě objednal, a to v Casinu Royale, je Americano. Ke Campari Bitter a červenému vermutu stačí přidat pořádný šplouch ginu a je z něj Negroni, jež se stále drží mezi nejčastěji objednávanými drinky na světě. O ně si 007 požádal kupodivu pouze jednou, v povídce Riziko. Naopak Old Fashioned si dával docela často. Obvykle specifikoval bourbon. Old Grandad, jež byla jeho jedinou volbou, se na českém trhu shání obtížně. Stinger si James Bond a Tiffany dopřávají v knize Diamanty jsou věčné. Koňak, bílý mátový likér. Místo dezertu! Vodka Martini nemají na svědomí filmaři. James si koktejl objednal poprvé v Moonrakeru již v roce 1955, ale nespecifikoval metodu přípravy. O Vesper již byla řeč.
Prokletí žurnalistikou? / Následující citaci píšu nerad, ale v zájmu podání nezkresleného obrazu Iana Fleminga to považuji za fér. John Pearson, jenž působil několik let jako spisovatelův asistent v redakci Sunday Times, v jeho životopisu poznamenává: „…je těžké vymyslet jediné téma, na které by byl (Ian Fleming – pozn AM) skutečným odborníkem. Jeho znalosti o jídle byly nevyzpytatelné, o víně téměř žádné. Bylo to stejné se zbraněmi, s vysokými financemi, hazardem, dokonce i s tajnou službou. Fleming neměl ani sklony, ani sílu odborníka. Byl rozený novinář a jako věrný svému povolání věděl, jak mobilizovat a využívat znalosti druhých. Jeho originalita jako spisovatele spočívala ve způsobu, jakým hledal své útržky informací, vybíral je okem opravdového znalce, byl z nich nadšený, dával jim význam a jiskru…“ Tato slova platí i v případě Flemingova rozhledu po barmanském oboru, který je nám drahý. A nezapomeňme, že se spisovatel promítal do své literární postavy víc, než si čtenář uvědomuje.
