Osmadvacátého srpna 1905 v půl páté ráno vstal v malé švýcarské vesnici Commugny jednatřicetiletý Jean Lanfray. První, po čem sáhnul, byla unce absintu, k níž přidal třikrát tolik vody. Rodilý Francouz, který sloužil tři roky ve francouzské armádě, stihnul ještě nařídit manželce, aby mu pořádně navoskovala boty, dal si další absint a vyrazil ve společnosti otce a bratra do práce.
A pak už to začalo připomínat písničku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu: Knedlíky se zelím, se zelím kyselým, pak jsem měl u stolu kdovíco v rosolu… až na to, že tahle byla jen a jen o alkoholu. Než trojice došla na vinici, dopřál si Jean v 5.30 mátový likér, pak koňak natažený sodovkou. K obědu vypil tři sklenice piquettu (česky výprask), domácího vína z Pinotu noir, přičemž ten jeho patřil k nejalkoholičtějším v okolí.
Ve tři odpoledne zbývaly do tragédie dvě hodiny. Soused mu nalil na cestu červené víno a šlo se domů. Tam do sebe každý z pánů hodil ještě po litru piquettu. Jean pak sáhl po kávě a k ní si dal marc, francouzskou obdobu grappy. A pak… pak si všiml, že pod dřezem stojí jeho boty. Nenavoskované. Krátká hádka s manželkou rychle skončila. Jean Lanfray nabil svou opakovačku Vetterli a střelou do hlavy ji usmrtil, stejně jako dvě dcerky, které vstoupily do místnosti.
Vrah byl 23. února následujícího roku odsouzen na doživotí. Trest si o tři dny později zkrátil, když se v cele oběsil. Příběh je to děsivý a možná vyvolává otázku, jak se dostal na AtBars.com. Inu, udál se v době, kdy se vinařská lobby těšila podpoře v zákonodárných sborech (bože, něco mi to připomíná) a zároveň nelibě nesla konkurenci absintu, jenž na přelomu století patřil k všeobecně oblíbenému nápoji (Švýcarsko ho v té době vyváželo na jedenáct a půl milionu litrů ročně, byl to kšeft v celkové hodnotě 100 milionů USD) a ohrožoval prodej vína. Tragédie z Commugny se jí tudíž náramně hodila do krámu.
Tehdejší evropská média – možná i díky příslovečné letní okurkové sezoně – chňapla po aféře a pak už to šlo, jak když hrom bije. V referendu pořádaném ve Švýcarsku (tam se absintu prodávalo kolem 420 000 l, jeden dospělý si užil dva litry ročně) v roce 1907 rozhodli 23 062 účastníci proti 16 032 o zákazu výroby a prodeje absintu, jenž byl poté zakotven v ústavě konfederace (5. 7. 1908).
Island se přidal v letech 1908–1934, Rusko 1914–1924, Francie 1915–2011, Finsko 1919–1932, Norsko 1916–1927. A Spojené státy? Administrativa si dala na čas (už mi to zase něco připomíná) – v polovině roku 1907 nařídilo ministerstvo zemědělství vyšetřit, jak je to s absintem v Unii a teprve o pět let později potravinová inspekce nápoj zakázala. Na českém území se absint zákazu dočkal až za Protektorátu Čechy a Morava. Státní president Dr. Emil Hácha 28. srpna 1941 (symbolické, není-liž pravda) podepsal vládní nařízení 458/1941 Sb., jímž bylo zakázáno „dovážeti, vyráběti, chovati v zásobě k prodeji, nabízeti, prodávati, jakož i jinak uváděti do oběhu kořalku známou pod jménem absint a výrobky jí podobné“.
Po téměř sto dvaceti letech mnozí odborníci soudí, že absint byl v dávné tragédii nevinně. Přišel s tím již za procesu sám státní žalobce Alfred Obrist. Podle něj dva panáky absintu byly proti velkému množství jiných alkoholických nápojů, jež Jean Lanfray ten den vypil, zanedbatelné. Což ovšem nepopírá skutečnost, že thujon, látka obsažená v pelyňku, je ve větším množství toxická, přičemž vyšší procento alkoholu (68 % v případě absintu) její účinky zesiluje.
