U příležitosti 200. výročí značky Angostura se do popředí zájmu dostává jedna z opomíjených koktejlových ikon. Na účastníky Angostura Global Cocktail Challenge totiž v národním kole čeká výzva v podobě vlastního twistu na Swizzle. Co si však pod tímto názvem představit? Kam až sahá historie tohoto originálního drinku a čím je tak unikátní?
Swizzle je jedinečný typ drinku. Toto označení totiž neodkazuje na jasně vymezené ingredience, ale spíš na konkrétní techniku přípravy, jež spočívá v prošlehání ingrediencí s drceným ledem za pomoci tzv. swizzle stick. Vznikne tak dokonale provzdušněný, vychlazený a mírně naředěný koktejl. Tradičně se k jeho přípravě používá destilát, nejčastěji rum nebo gin, sladidlo, třeba obyčejný cukrový sirup, ale častěji likéry jako falernum či Carypton, a bitters, přičemž někdy se též přidává čerstvá limetová šťáva.
Zatímco počátky pomůcky známé jako swizzle stick sahají až do 17. století, kdy se v Karibiku využívala k promíchání melasy s vodou, výraznější zmínky vztahující se k nápoji označovanému jako Swizzle lze postřehnout až v průběhu 19. století. V Tait’s Edinburgh Magazine byl v roce 1833 kupříkladu definován jako „velmi slabý, studený rum s vodou… zkrátka něco, co může namíchat pouze obyvatel Karibiku“. Další z raných zmínek lze najít v knize Under a Tropical Sky z roku 1873. Autorem tohoto deníku prvních dojmů z Karibiku byl anglický gentleman John Amphlett, jenž v něm detailně popisuje nápojové zvyklosti obyvatel Georgetownu v Guyaně s tím, že „mnoho z nich popíjí po celý den, ale hlavně před snídaní a před večeří“. Ke svému zážitku pak neopomněl připojit komentář, že si místní dopřávají „druh koktejlu, který je vyrobený z Angostura bitters a ginu nebo brandy tak, že je zchlazen rychlým otáčením palmového stonku ve sklenici. Tato hůlka je nazývána swizzle stick. Jde o dlouhý stonek, na který navazuje čtyři nebo pět krátkých tyček směřujících ke dnu“.
Ačkoli se může zdát, že zpočátku měl Swizzle velmi blízko koktejlu, jeho další vývoj ukazuje, že se přiblížil spíš punči. Důkazem budiž receptura na Ice House Swizzle z barbadoského Bridgetownu, v němž barmani s ledem kombinovali gin, Angostura bitters a limetovou šťávu. Ostatně, jak to zachytil britský romanopisec Anthony Trollope, karibské ledové domy, které se hojně začaly objevovat v Guyaně, na Trinidadu, Barbadosu a Sv. Tomáši na Amerických Panenských ostrovech, vlastně nebyly nic jiného než obchody s nápoji, podobné barům v americkém stylu, v nichž „veškeré podávané nápoje jsou buď studené, nebo ledové, ale především také silné“.
Green Swizzle / Z pohledu historie lze považovat za nejúspěšnější zejména dvě trinidadské receptury, a to Queen’s Park Swizzle a Green Swizzle. Druhý z nich byl podle barového historika Davida Wondriche údajně v letech 1890–1930 jakýmsi králem karibských koktejlů. Sesadit jej mělo až Daiquiri #2, které servíroval Constante Ribalaiqua v havanském baru Floridita. Green Swizzle se obvykle zbarvil do zelena díky použití pelyňkových bitters připravených infuzí pelyňku v ginu nebo rumu. O věhlas tohoto koktejlu se přičinil britský spisovatel a humorista Pelham Grenville Wodehouse, jenž nechal svou postavu Bertieho Woostera okomentovat popíjení Swizzlu během návštěvy Výstavy Britského impéria ve Wembley, která se odehrála v roce 1924. Woosterovo setkání s koktejlem na baru v karibském stylu bylo natolik silné, že prohlásil: „Pokud se kdy ožením a budu mít syna, Green Swizzle Wooster bude jeho jméno.“
Přesná receptura Swizzlu však vždy byla předmětem mnoha diskusí. Říká se, že kolik barmanů, tolik verzí tohoto drinku. Dokládá to i záznam z roku 1908, v němž karibský korespondent New York Herald píše o rozličných názorech na tento drink. Jeden dotazovaný totiž uvedl, že nejlepší Swizzle se připravuje z rumu, zatímco další odvětil, že skutečné swizzly se připravují z Old Tom ginu a třetí tvrdil, že opravdový Swizzle se vždy skládá z Angostura bitters a whiskey. Nicméně, jak napsal slavný Trader Vic, většina pravých swizzlů si díky svému původu žádá rum. Pravdou ale také je, že v případě Green Swizzle se předpis koktejlu v drtivé většině případů omezuje na kombinaci destilátu, pelyňkových bitters a ledu. Absence cukru a limety postupem času mizí a koktejl dostává nové rozměry. To už ovšem jeho příběh získává konkrétní adresu.
Queen’s Park Swizzle / Často se uvádí, že Swizzle se ve stejnou dobu objevil na Barbadosu, kde se doslazoval pomocí likéru falernum, a na Trinidadu, kde se naopak využíval spíš Carypton, což je vlastně falernum s vyšším obsahem alkoholu. Navzdory tomu, že se objevoval napříč Karibikem, k dokonalosti byl prý Swizzle doveden až v legendárním hotelu Queen’s Park v trinidadském Port of Spain. Tento hotel, který představoval jakýsi protějšek jamajského hotelu Myrtle Bank v Kingstonu, byl postaven v 90. letech 19. století primárně pro zámožné britské a americké cestovatele. Anglický spisovatel Patrick Leigh Fermor ho popsal jako „dominantu v prériích uvězněného města, v němž působí jako obří zubařské křeslo pro bezbolestné odebrání dolarů“. Tak bezbolestné to ale nebylo. Podle soudobých svědectví v hotelu docházelo k řadě nepříjemností – hostům se například uprostřed noci rozložila postel. V McKay’s Guide to the Caribbean se lze dočíst také o přeplněné jídelně nebo špatně odhlučněné kuchyni, z níž se hlasitá ozvěna nesla do pokojů o patro výš tak silně, že onen hluk o páté ranní by dokonce snadno překonal bujaré silvestrovské oslavy na newyorském Times Square.
Jedinou možností, jak tyto nedostatky alespoň trochu vyvážit, byl tedy dobrý bar. Na své karibské zážitky později v díle Sugar Islands vzpomínal i britský romanopisec a organizátor prvního koktejlového večírku Alec Waugh, jenž své nezapomenutelné seznámení se Swizzlem zachytil slovy: „Poprvé jsem se setkal s kyselým koktejlem, jehož hlavní složkou byly Angostura bitters. Skládal se z rumu, namíchaného ve velkém džbánu a prošlehaného swizzle stickem, dokud se nevytvořila pěna. Je hezký a růžový a vypadá jako tekutý bonbon. Zdání ale klame, byl velmi kyselý. Nedalo se to pít. Člověk by jej měl vypít, doku pění, ale dosud jsem si neosvojil tuto dovednost hltat swizzly jeden za druhým, rundu za rundou, vyčerpávajícím a zmateným způsobem. Byl to jediný případ v mém životě, kdy jsem se přistihl, že jsem poražen obyčejným pitím.“ Jak ovšem Waugh poznamenal v jiné své knize: „Dokud jsem se nenaučil říkat si o cukr do koktejlu, tvrdil jsem, že karibské koktejly vypadají nejlépe, ale chutnají nejhůře ze všech.“
Správný „soutěžní“ Swizzle / Jak už bylo řečeno, základem každého Swizzlu je použití správné techniky přípravy. Výjimečnost mu lze přidat tím, že použijete swizzle stick vyrobený ze dřeva karibského stromu Quararibea turbinata, který má charakteristickou vůni. Tradičně se Swizzle servíruje v dlouhé velké sklenici, jejíž objem by se měl pohybovat v rozmezí od 300 do 420 ml. První návrhy o změně servisu do koktejlové sklenice se sice začaly objevovat už na začátku 20. století, jak ale trefně připomíná rumový expert a majitel několika tiki barů Martin Cate, připravíte tím tento drink o duši. Swizzle je totiž určen k pomalému popíjení a svého plného potenciálu dosáhne pouze v dlouhé sklenici, ve které se připravuje. Správně by tak měl být dlouhý, světlý a ledově vychlazený.
Potenciální účastníci letošní Angostura Global Cocktail Challenge pak musejí naplnit ještě několik dalších podmínek. Jejich soutěžní Swizzle musí obsahovat minimálně 30 ml rumu Angostura a některé bitters z portfolia Angostury. Zároveň v něm nesmí být víc než 75 ml 40% alkoholu nebo odpovídající limitní množství silnějšího destilátu (například maximálně 50 ml 60% rumu). Počet ingrediencí by neměl přesáhnout šest a maximálně tři z použitých surovin mohou být domácí. Detailní pravidla jsou k nahlédnutí na webu soutěže. Přihlásit se do ní lze až do 10. října 2024…
foto: archiv UPB a iStock
