Gin je britskou odpovědí na holandský genever, tedy pálenku na bázi obilí, jejíž receptura počítá s jalovcem a dalšími botanicals. Britové s ní do kontaktu přišli během osmdesátileté války, během níž jejich nizozemským spolubojovníkům dodávala odvahu. I proto se jí říkalo

Historie ginu má své světlé i temné okamžiky. K těm nechvalně proslulým patří období tzv. gine craze. Dokonale ho ilustrují dvě protichůdné rytiny Williama Hogartha z roku 1751 – poklidná a prosperující Beer Street a totální zmar zobrazující

Přítrž ginovému šílenství učinily až zákony omezující výrobu i spotřebu jalovcové pálenky. Svázaný pravidly – byť o poznání benevolentnějšími než třeba whisky – je gin pochopitelně i v současnosti. Stanoven je například jeho minimální obsah alkoholu, jenž činí

Zatímco příběh ginu lze začít vyprávět od prvních jalovcových pálenek, o nichž lze najít záznamy už ze 13. století, příběh toniku se odvíjí od první zmínky o léčebném využití kůry chinovníku, která pochází z roku 1633. Jejím autorem je kronikář a kněz

Antonio de la Calancha ve zmíněném textu popisuje strom fever tree, jehož kůra rozemletá na prášek a smíchaná s vodou léčí horečku a terciánu neboli třídenní malárii. Ze které části světa stálezelený strom či keř nám známý jako chinovník (lat. Cinchona) původně pochází?

Přirozené prostředí chinovníku se nachází podél východních svahů And, a to v nadmořské výšce 1000–2500 m. Od tamních obyvatel se o léčivých účincích jeho kůry dozvěděli jezuitští misionáři, kteří se postarali o to, aby se dostala i do Evropy. Stalo se tak

Později se pozornost obchodníků spíš než na jezuitský prášek, jak se rozemleté kůře chinovníku také říkalo, soustředila na jeho sazenice. Jejich vývoz byl sice zakázán, našli se ale tací, jimž se je získat podařilo. Patřil k nim i britský obchodník, jehož jméno nese jedna ze značek toniku. Šlo o

Chinin se nejprve míchal s alkoholem, výsledkem tedy bylo tonikum. Tonik se jeho nástupcem mohl stát až s vynálezem sodovky, pod nímž je podepsán anglický chemik, filozof, duchovní, pedagog a obecně muž mnoha profesí i talentů Joseph Priestley. Náhodně ji vytvořil v roce

Do komerční výroby sodovky se jako první v roce 1783 v Ženevě pustil německý hodinář a amatérský vědec Johann Jacob Schweppe. S výrobou toniku ale firma Schweppes začala až o 87 let později. Do jeho názvu promítla zemi, jež je považována za kolébku G&T. Jmenoval se

Jako první si tonik nechal v roce 1858 patentovat britský obchodník, jenž karbonizovanou vodu obohacenou o chininový extrakt a cukr prezentovanou jako léčivý prostředek na žaludek i mentální vypětí uvedl na trh pod názvem Pitt’s Aerated Tonic Water. On sám se jmenoval

Do rozmanitého světa tonikových značek přispělo také Československo. První tonik místní provenience se jmenoval Chito, podle úvodních slabik slov chinin a tonik. Vytvořen byl o rovných deset let později než Kofola, s níž má dnes společného majitele. V rodném listě má tedy letopočet

Soudobé toniky by coby lék na malárii sotva uspěly. Pro dospělého člověka o váze 70 kg by jako prevence byla nutná dávka 2100 mg chininu. Většina dnes vyráběných toniků však splňuje limity, které se v jednotlivých zemích mohou mírně lišit. Například v USA je to

Dlouhá léta byly pro barmany při servisu G&T jednoznačnou volbou vysoké sklenky v čele s Collins glass. Novodobý ginový boom však nechal zazářit balonové sklence na vysoké nožce označované jako copa glass. Přinejmenším ve Španělsku se do ní ovšem gin s tonikem podával už

Kromě bezpočtu rozmanitých kombinací stylů a značek ginu a toniku, o ozdobách ani nemluvě, si o pozornost říkají také vybrané variace na G&T. Jednou z těch nejznámějších je Gin Sonic, v němž polovinu objemu toniku nahrazuje soda. Tento drink vznikl v 90. letech minulého století v Asii, konkrétně v

Mezinárodní den G&T má trochu smutný základ – datum 19. října pro něj vybrali přátelé jisté Mary Edith Keyburn, jež byla velkou milovnicí G&T a v tento den roku 2010 ve věku 95 let zemřela. Z původně soukromé oslavy jejího života se pak díky sociálním sítím stala mezinárodní událost, a to už v roce