Letos na podzim to bude osm let, co Vojta Drahokoupil spolu se svou ženou Lucií v pražských Vršovicích otevřeli bar. Jméno nese podle sousedního Kina Pilotů a už dnes je naplněním toho, co si Vojta vysnil – mít podnik, kam se lidi budou vracet, protože se tam budou cítit příjemně. A jak se cítil on sám před naší kamerou? Posuďte sami…
Šestatřicetiletý Vojta Drahokoupil pochází, jak rád říká, z Ráje. Toho Českého… Čím chtěl být jako dítě si nevzpomíná. „Už fakt nevím. Indián? Já byl tým Vinnetou a brácha slušňák Old Shaterhand. Nebo želva ninja. Já Michelangelo na skatu s pizzou v ruce, brácha zase chytrej Donatello. On je politolog a já barman. Asi to bylo daný už od startu,“ zamýšlí se. Po základce Vojta absolvoval turnovské gymnázium a po něm vyrazil stopem na cestu po Evropě. „Zkusil jsem ještě vystudovat grafickou VOŠ v Jihlavě, ale dokončil jsem dva roky a přestěhoval se do Prahy. Chtěl jsem už pracovat,“ vzpomíná.
Za bar se poprvé postavil v podniku Velkej Cajk v Mnichově Hradišti někdy kolem roku 2009. „Šlo o skejtovej bar s nádechem punku. Skvělý lidi a super šéf, strejda Roma, co to tam pořád provozuje, mi hodně otevřel oči v tom, jak koukat na svět,“ ohlíží se zpátky. Výčet podniků, jimiž Vojta následně prošel v Praze, je docela dlouhý. „Stará K4, Café Neustadt, Café V lese, Plevel a občas Bar v Krymský, Kafe Damu, Back Doors,“ vyjmenovává svá působiště a pokračuje: „Měnil jsem to tak po roce, až v Back Doors jsem zůstal delší dobu u koktejlů. Asi měsíc poté, co jsem nastoupil, dal šéfbarman výpověď pro totální vyhoření a my tam zůstali tři barmani na startu a měli volný hřiště a chuť tvořit.“ Zajímavou odpověď nabízí i na otázku, zda má nějaké barmanské vzdělání. „Mám VSPSCU – vysokou školu parlourskou sarkasticky cocktailově upřímnou, s kantory pan Tomášek a Ondříšek. Od nich jsem se toho naučil zaručeně nejvíc,“ ukazuje prstem na majitele baru Parlour a Back Doors.
Impuls pustit se do vlastního podnikání vzešel nepřímo od Vojtova posledního šéfa. „Přijel tenkrát v novým bavoráku, poděkoval mi za skvělou sezonu, která pro nás znamenala šestnáctihodinový i delší směny až pětadvacet dnů v měsíci, a oznámil mi, že jede na měsíc na dovču. Já neměl smlouvu a odnášel si asi dvacku měsíčně, a tak jsem se rozhodl, že pojedu na sebe a budu to dělat líp. Ale bavoráka furt nemám…,“ usmívá se. Místo pro svůj bar hledal a našel ve Vršovicích. „Je to skvělej hood. Pocitově malý město ve městě. V okolí těch pár bloků se všichni známe a má to tu krásnej vibe. Není to daleko od centra a Vinohrad, navíc vedle Kina Pilotů, což nám dost pomohlo do startu s nabráním klientely,“ objasňuje. Když říká nám, myslí tím sebe a svou ženu Lucii, s níž už je deset let, z toho pět v manželství. „Bez Lucy by Piloti nebyli tam, kde jsou. Ta holka je blázen, v tom skvělým slova smyslu. To, že máme společný cíl a tvoříme si společně budoucnost, nás ještě víc spojilo a posílilo. Navíc nás oba baví gastro a chutě, tak jsme se v tom našli. I když je to občas na palici – to je jasný. Work balance vychytáváme už dlouho,“ podotýká.
Své první hosty Café Bar Pilotů přivítal v září 2017. „Trvalo tak tři čtyři roky, než jsme si našli svůj směr. Menu Vzpomínky v roce 2021 pro nás bylo zlomový ve smyslu stylu drinků,“ shrnuje posledních pár let s tím, že nejtěžší bylo pochopitelně covidové období. „To byl nesmysl, co člověk nevymyslel, aby vydělal pár korun a nezhroutil se…,“ říká. Naprosto jasno má Vojta i o své profesní budoucnosti. „Chtěl bych mít bar, kam se lidi budou vracet, protože se tam budou cítit fajn a příjemně. A na starý kolena po něm budu chodit jako filmový Rocky Balboa po svý restauraci a vyprávět lidem starý historky, tlachat o životě a motat se mladejm barmanům pod ruce,“ popisuje svoji vizi.
Vojtův volný čas patří rodině a zejména pak synovi. „Nejlíp si odpočinu, když odjedem do Krkonoš za Lucy rodinou, Eda tam běhá po loukách se psy nebo se vrtá v blátě a já můžu na chvilku vypnout,“ přiznává. A co dál ho ještě baví? „Ochutnávat všechno možný a nemožný, poslouchat desky z vosku, číst starý knížky z antiku a nový komiksy nasáknutý inkoustovou vůní a tvořit drinky. A až mi bude dost, třeba se naučím na piano,“ uzavírá.
video: Ondra Číhal
